OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už dávno to nie je náhoda. Tie isté mená, ktoré prepletené v myriádu personálne spriazenených kapiel pred vyše desaťročím tvorili black metal, sa dnes vrátili naspäť ku koreňom. A – presne v intenciách hesla o opakujúcej sa histórii – sa zdá, že sa opäť formuje čosi ako „scéna“.
Na rozdiel od ULVER či MANES mnohé z legiend čierneho žánru nikdy nepocítili potrebu obrátiť sa metalu (ani dočasne) chrbtom. Nejednu z nich dnes nájdete pod krídlami agilných Indie Recordings, labelu, ktorý od svojho založenia v roku 2006 úspešne snaží o spájanie hudobnej, ale i grafickej a vydavateľskej tradície a moderny, ktorú možno zhrnúť do dvoch hesiel: vinyly a myspace.
SARKE do tejto schémy zapadá dokonale. Thomasovi Bergliemu sa prejedol žold nájomného blackmetalistu, pod ktorým ako bubeník prispel k albumom KHOLD či OLD MAN’S CHILD, a presvedčil Nocturna Culta (DARKTHRONE), aby mu pod hlavičkou svojej bojovej prezývky vypomohol s doskou, ktorá neskrývane vzdáva hold dobe minulej. A nebavíme sa o rokoch deväťdesiatych, ale o dekáde ešte dávnejšej.
„Vorunah“ by kľudne mohol byť albumom DARKTHRONE – niežeby Sarke kopíroval Fenrizove hudobné postupy, skôr čerpá z tej istej inšpiračnej studnice. Debut SARKE bol rovnako ako novšie počiny Nocturno Cultovej známejšej kapely nahrávaný analógovým spôsobom à la 70’s, a je to počuť. Otváracia „Primitive Killing“ by sa na „Dark Thrones And Black Flags“ alebo „F.O.A.D.“ kompletne stratila, no postupom času Nocturno Cultov monotónne drsný vokál uvoľňuje priestor hudobnej zložke. SARKE sa vracia k „pra-doom metalu“ („Frost Junkie“), v „Old“ sa pripomenie pivný motorkársky rock’n’roll MOTÖRHEAD: „Som starý a zomieram/No peklo ešte počká/Aj tak vždy meškám“. O silnom odkaze Toma G. Warriora, ktorého CELTIC FROST sa stávaju jedným z najčastejšie citovaných prameňov dnešnej metalovej hudby na oboch stranách Atlantiku, netreba hovoriť. Kurátorstvo časti programu budúcoročnej edície kultového Roadburnu, ktoré mu bolo zverené, potvrdí. No naspäť k „Vorunah“: je to práve talent Sarkeho a jeho schopnosť vystavať chytľavú skladbu, ktorý nedopustí, aby pocit už videného (a počutého) prehlušil nadšenie z dobrej muziky.
SARKE sa (zámerne) nevyhýba žiadnym klišé – klávesy majú nastavený presne ten istý register, ktorý by ste u old-school black- či doommetalovej kapely čakali, stručné texty neprekvapia vôbec a design albumu, ktorý má mimochodom na svedomí Asgeir Mickelson (BORKNAGAR, SPIRAL ARCHITECT, IHSAHN a.i.) zaujme len tým, že dokáže metalové stereotypy pretransformovať do striedmeho a vkusného celku.
Titulná skladba všetko vyššie napísané zhustí do štyroch minút. Chytľavá zmes primitívnych riffov, chrapľavého spevu, kostolných kláves a siláckeho textu a pohanských odkazov je tak vydarená, že vôbec nevadí, že je len poctou dobám dávno minulým. Retro sa nevracia, je dávno späť. A ono to občas vôbec nevadí.
Dalšia zo zmysluplných ozvien dôb dávno minulých.
7,5 / 10
Nocturno Culto
- spev
Sarke
- gitara, basa, bicie
1. Primitive Killing
2. Vorunah
3. The Drunken Priest
4. Frost Junkie
5. Old
6. Cult Ritual
7. 13 Candles
8. Dead Universe
Vorunah (2009)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Indie Recordings
Stopáž: 37:29
Produkce: Sarke a Lars-Eric Westby
Studio: H-10 Productions
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.